Výroba

Výroba hudebních nástrojů vyžaduje mnoho trpělivosti a soustředění, neboť desetiny milimetrů rozhodují o budoucí kvalitě výsledného zvuku. Sám jsem dlouhý čas vyráběl nejprve koncovky (bezdírkové píšťaly), a postupným zdokonalováním se teprve dostal až k výrobě fujar. A to v žádném případě nemohu říci, že již vše umím a všemu rozumím. Člověk totiž nalézá pořád další skryté závislosti, a sám se dál učí větší zručnosti v tomto krásném řemesle. Nyní vás seznámím se základními poznatky ohledně samotné výroby. Postupně zde budu vkládat i fotografie a videa zachycující vše podstatné pro lepší pochopení níže popsaného postupu. První dva oddíly shrnují poznatky k výběru dřeva a vrtání, a jsou společné pro všechny nástroje. Další části výroby jsou rozděleny ke každému nástroji zvlášť.

 

 

 

Výběr dřeva

Na výrobu používám dřevo z černého bezu, a to hlavně pro jeho relativně jednoduché vrtání (měkká dužnina uprostřed dobře vede nebozez), dále pak pro jeho rezonanční vlastnosti - černý bez se totiž řadí mezi středně tvrdé dřeviny, což mu tyto vlastnosti předurčuje. Dřevo černého bezu se sbírá v době vegetačního klidu, tedy v zimě, v rozmezí prosince až února. V tomto období má dřevo snížený podíl vlhkosti (cca 30%). To je jeden z hlavních důvodů, proč se sklizeň provádí právě v tomto období. Pro výrobu se nejvíce hodí dřevo, které roste na sušších místech, v drsnějších podmínkách. Takové dřevo nemá tak velké a rychlé objemové přírůstky, je tedy hustší a zvukově zajímavější. V lidových pramenech se uvádí, že by dřevo na fujaru nemělo slyšet „vodu a zvon“. Po sklizni je nutné dřevo před dalším zpracováním sušit. V případě fujar se dřevo suší bez prvotního opracování 3 a více roků. U koncovek a píšťal se jedná většinou o dva roky. Tento čas se dá urychlit předvrtáním dřeva menším nebozezem, než je konečný vrtaný průměr fujary či píšťaly, a částečným odstraněním kůry po celém obvodu vybraného kusu dřeva. To je v některých případech nutné udělat vždy, a to v případě, že je již pod kůrou místy nějaký náznak plísně, či začínající hniloby. Po půl roce se může kůra u menších průměrů zcela odstranit, u větších průměrů je to rok i déle. Po vyschnutí se pak otvor převrtá na požadovaný průměr. K sušení je ideální dobře větrané místo, např. v seně na půdě, či ve stodole. Syrové dřevo se samozřejmě lépe vrtá. Odborníci zabývající se vlastnostmi dřeva však tvrdí, že předvrtané dřevo vykazuje horší zvukové vlastnosti, než když je sušeno nevrtané. K největšímu odvodu vlhkosti dochází na řezaných plochách, proto se zatírají nějakým disperzním lepidlem, které zamezí rychlému vysychání a následnému prasknutí. Dalším pomocníkem jsou pásky na stahování hadic, kterými můžeme oba konce stáhnout, a postupně během sušení dle potřeb dotahovat. Pro přesné stanovení vlhkosti si lze opatřit vlhkoměr dřeva, většinou se ale vysušené dřevo pozná – pod zbývající kůrou již nelepí, a při řezání padá místo hrubých a mokrých pilin jemný prach. Z dalších druhů dřevin se dá k výrobě použít např. javor, či akát, z ovocných stromů lze použít ořech či hrušku.

Vrtání středového otvoru

V případě, že již máme vyschlý ať již předvrtaný nebo plný kus dřeva, můžeme pokračovat finálním vývrtem. Před každým vrtáním připevníme či dotáhneme na obou koncích stahovací pásky, které zamezí rozštípnutí dřeva při průniku nebozezu. Vzhledem k velikosti dřeva je třeba si opatřit pomůcky, které nám pomohou s upevněním a vyrovnáním materiálu. Já používám V- ocelový profil, na větší kusy pak část kolejnice, kterou položím na stůl velké kotoučové pily, která je stabilní i při vrtání větších průměrů. Za pomocí truhlářských svěrek a protilehlých přípravků přitáhnu vše společně se dřevem ke stolu. Natočení dřeva volím tak, aby se při stahování co nejvíce vyrovnalo. Menší kusy dřeva vrtám většinou v přípravku připevněném ve svěráku. K vrtání používám staré nebozezy, které se dají sehnat už jen v různých bazarech. Je třeba počítat s tím, že je budete muset nastavit na potřebnou délku, a konce pak upravit na upevnění dřevěného madla, sloužícího k obouručnímu úchopu. Délka je závislá od toho, jaký nástroj chceme vyrobit. Důležité je mít tyto vrtáky správně nabroušené. Vždy je nutné, vytahovat ostří z vnitřní strany ven, aby nedošlo k podbroušení. Vrchol řezné hrany musí být v maximálním průměru broušeného nástroje. Pokud je nebozez dobře nabroušený, lehce proniká do dřeva i nazpět, a vykružuje pravidelnou „hoblinu“. Díky středové dužnině můžeme vrtat z obou stran, a nemusíme mít tak dlouhý vrták. Oba vrtané otvory na sebe většinou navazují, popřípadě přechod dobrousíme za pomoci smirkového papíru. Ten nalepíme na kousek dřeva podobného průměru jako je zhotovený vývrt, a uprostřed ho vyvrtáme. Otvorem prostrčíme závitovou tyčku a zajistíme matkami. Přípravek využijeme také pro finální přebroušení celého vyvrtaného otvoru, který se touto úpravou vyhladí. Abychom vyvrtali větší průměry, je třeba použít několik menších nebozezů na předvrtání. I tak vynaložíme značné úsilí, než provedeme vývrt v celé délce :-). Po několika otáčkách musíme vždy nebozez vytáhnout a zbavit ho vykroužené „hobliny“. Je třeba vybrat vždy dřevo, které je delší než spočítaná délka budoucího nástroje, a to z důvodu pozdějšího doladění nástroje (u koncovek stačí přibližně o 2 cm, u fujar o 5 cm). Po úspěšném vyvrtání ještě vnitřní otvor přebrousíme výše zmíněným přípravkem, a můžeme se pustit do výroby zvoleného nástroje.

 

Výroba fujary

Tělo fujary

Následující popis je na C-fujaru, která má ve finální podobě při vrtaném průměru 25 mm délku okolo 130 cm (potřebné tabulky s přepočty na další ladění uvedu později v dalším příspěvku).

Po vyvrtání následuje úprava síly stěny nástroje. K hrubšímu opracování slouží poříz, na jemnější práce pak nejrůznější hoblíky, a tzv. vlaštovky. Při této práci je třeba sledovat úběr materiálu v celé ploše, aby nedošlo k proříznutí stěny. Tu můžeme zevnitř prosvítit např. ledkovým páskem nalepeným na dřevěné tyčce. Pokud již stěna v některém místě lehce prosvítá, je třeba si tuto část označit, a dál již povrch nezeslabovat. V horní části se nechává hrubší stěna kolem 10 mm, směrem dolu se zužuje na 5 mm. Při všech úpravách doporučuji fujaru přitáhnout do nějakého přípravku, abychom měli volné obě ruce. Pokud máme připravené tělo fujary, vyrobíme si těsnící kolík, který musí přesně zapadat do otvoru až k vrchní hraně budoucího okénka. Kolík vyrábíme např. z bukového dřeva, a jeho délka odpovídá dvounásobku vrtaného průměru, tedy 50 mm. K uvedenému rozměru ještě přidáme 10 mm pro případné doladění vzájemných vzdáleností. Případný přesah využijeme i při vyřezávání okénka, které můžeme nyní vytvořit. Právě zde je důležitá velmi precizní práce. Fujaru si natočíme tak, aby případný oblouk směřoval k tělu. Okénko se vyřezává na přední straně. Nejprve si vyznačíme středovou osu v délce asi 8 cm. Umístění vrcholu okénka je ve vzdálenosti 50 mm dle již uvedeného vzorce. Tento bod si naznačíme tužkou, a od tohoto místa narýsujeme rovnoměrně na zakreslenou osu okénko o rozměrech 10 x 9 mm (šířka x délka). Pro urychlení práce nyní můžeme ve středu tohoto značení vyvrtat otvor o průměru 8 mm. Při dovrtávání dochází často k vyštípnutí dřeva, proto je dobré si toto místo zevnitř fujary vypodložit. Po vyvrtání se nám budou hodit jehlové rašpličky, malý řezbářský nožík, a ploché dláto šíře 6 až 8 mm. Zároveň s okénkem vytváříme i tzv. „hranu“, která by měla být v úhlu asi 20 stupňů, a v ústí do okénka by měla mít sílu pouze 0,5 mm. Vyřezané okénko se směrem k vnějšímu povrchu fujary mírně rozšiřuje. Nedoporučuji ho vyřezávat hned do přesných rozměrů z důvodů případné pozdější opravy, např. při zaříznutí dláta. Po dokončení můžeme začít s vyřezáváním kanálku. Nejprve je ale třeba za pomoci nějakého těžšího vrtáku vyrazit kolík z vývrtu. Z vnitřní strany fujary si pak naznačíme, kde kanálek vyřezat. Vše musí přesně navazovat na již udělané okénko. Tělo fujary je dobré při tomto úkonu upnout ze šikma a za pomoci přípravku do svěráku. Na začátku vyřežeme kanálek hlubší (3 mm), na hraně z okénkem je to pak při průhledu zevnitř jen 0,5 mm, nad vyřezanou „hranou“. Jemnější úběr můžeme udělat za pomoci smirku nalepeném na kousku dřeva. Na závěr této části seřízneme dlátem i spodní část „hrany“, na již uvedou sílu (0,5mm), a vše začistíme na již finální rozměry. Po té vsuneme zpět vytvořený kolík, na kterém si naznačíme spodní průběh kanálku, který po vyražení seřízneme. V místě hraničícím s okénkem by měl mít takovou výšku, aby při průhledu kanálkem byla mezera mezi spodní „hranou“ a seříznutým kolíkem 0,5 mm. Většinou je tato mezera větší, proto se kolík naštípne a vlepí se do něho upravená tříska, která nám mezeru upraví na požadovanou hodnotu. Pro lepší pochopení lze říci, že při pohledu do kanálku bychom měli mít „hranu“ uprostřed. Přesah kolíku na závěr seřízneme s okrajem fujary a přebrousíme. Uvedený poměr nemusí vždy přesně platit, důležité je zkoušet hrát, a nalézt optimální nastavení mezery. Každá desetina milimetru udělá na výsledném zvuku své. Je důležité, aby bez problému hrály všechny alikvótní tóny, k tomu nám poslouží elektronická ladička. V této chvíli můžeme naladit i základní tón, a to tak, že postupným zkracováním se dostaneme na základní tón C. Při každé změně do fujary foukneme a zjistíme, jak se ladění změnilo. Osvědčilo se mi ladit na spodní C, tedy tón, od kterého se začíná hrát první ze dvou hratelných oktáv. Nyní již můžeme vyvrtat tři hmatové otvory. Potřebujeme znát délku fujary od hrany po její konec a průměr vrtání. Umístění středů dírek od dolního okraje fujary vypadá následovně: 1 dírka = 2 x (D + 1,36 x d)/14 + d; 2 dírka = 3 x (D + 1,36 x d)/14 + d; 3 dírka = 4 x (D + 1,36 x d)/14 + d. Vrtáme je na průměr 6 mm, doladění provedeme na závěr. I přes uvedený vzorec je třeba říci, že musíme počítat s možnými odchylkami, které si každý výrobce řeší na základě jeho zvukových priorit. O přesnějším ladění se dočtete v nějakém dalším článku. Dále si z druhé strany naproti okénku fujary naznačíme osu, která vede středem kanálku. Ve vzdálenosti 17 mm od okraje vyvrtáme zhruba do poloviny průměru těsnícího kolíku otvor 11 mm. Zbývající materiál dovrtáme vrtákem průměru 7 mm až do volného prostoru kanálku. Opět pozor při dovrtávání. Veškerá vrtání doporučuji provádět ve stojanové vrtačce s upevněním fujary v upraveném přípravku či svěráku.

 

Převodová trubice

K tělu fujary nyní uděláme převodovou trubici, která slouží pro převod vzduchu do fujary. Vzhledem k délce nástroje bychom totiž nedosáhli na hmatové otvory. Tuto trubici děláme opět z černého bezu. Dřevo má být tak silné, abychom ho mohli provrtat nebozezem o průměru 12 mm, v případě silnějšího materiálu stěnu zeslabíme, popřípadě doupravíme, aby dobře dosedala na tělo fujary. Délka je závislá na výšce hráče, proto je dobré vědět pro koho fujaru děláme. Měla by být taková, aby hráč bez problémů dosáhl na tři hmatové otvory. Ve vzdálenosti 17 mm od okraje si tuto trubici provrtáme na průměr 11 mm, natočenou tak, aby dosedala na fujaru. Pro propojení si vytvoříme trubičku dlouhou 25 mm o průměru 12 mm, a to z bukové tyčky. Tu provrtáme průměrem 7 mm a vnější průměr upravíme tak, aby přesně těsnila ve vyvrtaných otvorech.  K tomu nám může pomoci soustruh, případně dlátko, smirkový papír. Prostřední část cca 3 mm necháme v průměru 12 mm, díky tomu dochází k lepšímu těsnění. Oba díly (fujaru i převodovou trubici) touto trubičkou propojíme, a za pomoci koženého řemínku dlouhého 150 cm, šíře 5 mm, stáhneme. Fujaru přiložíme k ústům a naznačíme si na převodové trubici přesné umístění náustku. Pod náustkem bychom měli mít ještě asi 35 mm volné trubice pro zachycení zkondenzované vody a k utěsnění. Na označeném místě si vyvrtáme otvor o průměru 11 mm. Do něho si připravíme náustek na foukání do fujary. Vyrobíme ho opět z bukové tyčky o průměru 12 mm, dlouhé 40 mm, kterou provrtáme vrtákem o průměru 7 mm. Na jednom konci provedeme zeslabení cca 10 mm od okraje na průměr 11 mm, stejným způsobem jako při výrobě propojovací trubičky. Zeslabenou část vsadíme do převodové trubice, kterou nyní musíme na obou koncích zatěsnit. Do vrchní části si zhotovíme asi 8 mm vysokou zátku z bukové tyčky, kterou tam po té vlepíme, do spodní části si upravíme např. korkovou zátku. Na závěr celou fujaru ještě rozebereme a začistíme všechny vrtané otvory. Části vsazené do převodové trubice seřízneme ve směru proudění vzduchu.

 

Doladění, povrchová úprava

Vše opět složíme a provedeme závěrečné doladění. Před tím nesmíme zapomenout na zatěsnění kanálku, který do hloubky asi 9 mm vyplníme kůží, kterou si pro tento účel vyřízneme. Nesmíme zapomenout také na zatěsnění spodní části převodové trubice korkovou zátkou. Doladění provedeme podle ladičky a to jehlovými rašpličkami. Rozšiřováním otvorů směrem k okénku fujary zvyšujeme tóny, pokud je třeba tón snížit pomůže nám nanést na okraje otvorů lepidlo s jemnými pilinami. Po úpravě začistíme smirkovým papírem. Při tom je třeba vědět, že se tóny následným olejováním fujary mírně zvýší. Pokud jsme se zvukem fujary spokojení, můžeme po její rozebrání přistoupit u obou dílů k vylití lněným olejem, po zaschnutí vnější povrch napustíme šelakem, popřípadě použijeme další možné povrchové úpravy. Na závěr vše naposledy složíme a můžeme hrát :-).

 

Výroba koncovky

Tělo koncovky

Následující popis je na C-koncovku, která má ve finální podobě při vrtaném průměru 15 mm délku okolo 65 cm (upřesnění na další ladění uvedu v dalším příspěvku). Většina výroby je obdobná jako u fujary, ovšem s rozdílnými rozměry. Jak koncovka, tak fujara, totiž vychází ze stejného principu tvorby zvuku a alikvotních tónů.

Po vyvrtání následuje úprava síly stěny, většinou se ale převážně u menších koncovek provádět nemusí (menší kusy dřeva nemají tolik rozdílné síly stěn). Pokud je potřeba stěnu upravit, pak provedeme úběr tak, aby v horní části byla síla 5 mm, v dolní části 3 mm. To provádíme za pomoci malých hoblíku, tzv. „vlaštovek“. V případě větších koncovek postupujeme obdobně jako u fujar (více v oddíle fujara – výroba). Po té, co máme nástroj vyvrtaný a opracovaný na požadovaný tvar, přistoupíme k výrobě těsnícího kolíku, který musí přesně zapadat do otvoru až k vrchní hraně budoucího okénka. Kolík vyrábíme např. z bukového dřeva, a jeho délka je 20 mm. K uvedenému rozměru ještě přidáme 10 mm pro případné doladění vzájemných vzdáleností. Případný přesah využijeme i při vyřezávání okénka, které můžeme nyní vytvořit. Právě zde je důležitá velmi precizní práce. Koncovku si natočíme tak, aby případný oblouk směřoval k tělu. Okénko se vyřezává na zadní straně, čili směřuje k tělu hráče. Nejprve si vyznačíme středovou osu v délce asi 4 cm. Umístění vrcholu okénka je ve vzdálenosti 20 mm. Tento bod si naznačíme tužkou, a od tohoto místa narýsujeme rovnoměrně na zakreslenou osu okénko o rozměrech 7,5 x 6,5 mm (šířka x délka). Pro urychlení práce nyní můžeme ve středu tohoto značení vyvrtat otvor o průměru 5 mm. Při dovrtávání dochází často k vyštípnutí dřeva, proto je dobré si toto místo zevnitř koncovky vypodložit. Po vyvrtání se nám budou hodit jehlové rašpličky, malý řezbářský nožík, a ploché dláto šíře 6 mm. Zároveň s okénkem vytváříme i tzv. „hranu“, která by měla být v úhlu asi 20 až 25 stupňů, a v ústí do okénka by měla mít sílu pouze 0,5 mm. Vyřezané okénko se směrem k vnějšímu povrchu fujary mírně rozšiřuje. Nedoporučuji ho vyřezávat hned do přesných rozměrů z důvodů případné pozdější opravy, např. při zaříznutí dláta. Po dokončení můžeme začít s vyřezáváním kanálku. Nejprve je ale třeba za pomoci těžšího vrtáku vyrazit kolík z vývrtu. Z vnitřní strany koncovky si pak naznačíme, kde kanálek vyřezat. Vše musí přesně navazovat na již udělané okénko. Koncovku je dobré při tomto úkonu upnout ze šikma a za pomoci přípravku do svěráku. Na začátku vyřežeme kanálek hlubší (2 mm), na hraně z okénkem je to pak při průhledu zevnitř jen 0,5 mm, nad vyřezanou „hranou“.  Jemnější úběr můžeme udělat za pomoci smirku nalepeném na kousku dřeva. Na závěr této části seřízneme dlátem i spodní část „hrany“, na již uvedou sílu (0,5mm), a vše začistíme na již finální rozměry. Po té vsuneme zpět vytvořený kolík, na kterém si naznačíme spodní průběh kanálku, který po vyražení seřízneme. V místě hraničícím s okénkem by měl mít takovou výšku, aby při průhledu kanálkem byla mezera mezi spodní „hranou“ a seříznutým kolíkem 0,5 mm. Většinou je tato mezera větší, proto se kolík naštípne a vlepí se do něho upravená tříska, která nám mezeru upraví na požadovanou hodnotu. Pro lepší pochopení lze říci, že při pohledu do kanálku bychom měli mít „hranu“ uprostřed, štěrbina mezi seříznutým kolíkem a vrškem kanálku je pouze 1 až 1,5 mm. Přesah kolíku na závěr seřízneme s okrajem koncovky a přebrousíme. Uvedený poměr nemusí vždy přesně platit, důležité je zkoušet hrát, a nalézt optimální nastavení mezery. Každá desetina milimetru udělá na výsledném zvuku své. Je důležité, aby bez problému hrály všechny alikvótní tóny, byť v této chvíli ještě ne přesně laděné.

 

Ladění a povrchová úprava

V této chvíli můžeme naladit základní tón, a to tak, že postupným zkracováním se dostaneme na základní tón C. Při každé změně do koncovky foukneme a zjistíme, jak se ladění změnilo, nejlépe za pomoci elektronické ladičky. Osvědčilo se mi ladit na tón třetího C od spodu hratelné lydické stupnice. Optimální je však vyzkoušet všechny čtyři hratelné C-tóny a po té se rozhodnout, který tón upřednostnit, aby koncovka ladila v co nejvíce polohách. Při ladění je třeba počítat s tím, že se následným olejováním tóny mírně zvýší, proto je necháme mírně podladěné. Na závěr vnější povrch zabrousíme jemným smirkovým papírem (zrnitost 150 – 180), nebo necháme povrch vyhlazený jen „vlaštovkou“. K dekoraci můžeme zvolit např. řezbu či vypalování. Pokud jsme se zvukem koncovky spokojení, můžeme přistoupit k vylití vnitřních částí lněným olejem. Po zaschnutí následuje ošetření vnějšího povrchu, které se provádí šelakem, popřípadě použijeme další možné povrchové úpravy.

Kontakt

Radek Musil Okružní 798
Kamenický Šenov 471 14
Tel.: 776 265 630
Skype: takovost
info@fujary.cz